Břidlice je označení pro usazené částečně metamorfované horniny s jemnou zrnitostí vzniklé z jílovců a prachovců. Obsahuje především minerály biotit, muskovit a andalusit. Relativní permitivita εr . Modrá břidlice (glaukofanit). Barva horniny bývá tmavě šedá až černošedá, často s modravým nádechem.
Textura je výrazně plošně paralelní, struktura nematoblastická, někdy porfyroblastická, hornina je drobně nebo středně zrnitá.
Výchozím materiálem bývají bazalty nebo gabra, která se mění za podmínek facie modrých . Textury bývají obvykle plošně paralelní nebo břidličnaté, foliace může být málo výrazná. Fylitická břidlice tvoří . Ze štěpných minerálů může být přítomen šupinkatý nažloutlý muskovit. Jinak můžeme v hornině někdy pozorovat tmavé, při natáčení matné a neštěpné, drobné nepravidelné úlomky (a nikoli tmavé štěpné minerály) např. Podle zrnitosti tedy psamit, podle typické barvy droba.
Velmi často dobře viditelná vrstevnatost. Je tvořena mozaikou albitu a křemene s příměsí chloritu a rudních minerálů. Vyskytuje se v proterozoiku barrandienu při severním okraji jílovského pásma.
Název z řeckého adinos zavedl J. Směr růstu intenzity přeměny (teploty). V jejím průběhu vznikají krystalické břidlice – horniny , většinou, s výraznou plošně-paralelní (břidličnatou) texturou. Druhým, odlišným typem je metamorfóza lokální. Dochází k ní anomálními změnami podmínek v prostorově omezených částech zemské kůry.
Probíhá mnohem rychleji než metamorfóza . Dělení: dle různých kriterií. Horniny přeměněné (metamorfity). Složení kerogenních hornin.
Kerogenní horniny , které se často označují jako živičné, olejové, ropné nebo hořlavé břidlice , jsou sedimentární horniny obsahující vysokomolekulární organické sloučeniny, jejichž převážnou část tvoří . Metamorfóza mění původní minerální složení hornin i jejich strukturu. Při jednosměrném tlaku jsou minerály protaženy kolmo ke směru jeho tlaku a hornina se štípe v paralelních plochách. Proto se jim též říká krystalické břidlice. Pozor však na nedorozumění! Pokud řekneme jen břidlice.
Zdicům, mimo zlatonosné Jilowské hory a jiné památné horniny. Praha a wětší díl okolí jejího stojí na břidlišti, které se od Českého Brodu až k Janowicům táhne, zdélí mil a zšíří mil. Vzorek břidlice pochází z okolí Opavy, pokrývačské šablony byly získány při demolici hospodářského stavení v Kočí.
Vápnitá břidlice – (nesprávně slínitá) je jílovitá břidlice s podílem kalcitu.
Pokrývačská břidlice – je černošedá s mírným leskem na plochách . V mnoha odborných publikacích se pohlíží na břidlici jako na přeměněnou horninu. Jsou to petrogra- ficky fylity, . Břidlice jako hornina vznikla sedimentací jílovitých a bahenních mas v období před 3- 4miliony let. Jejími základními vlastnostmi jsou stálobarevnost a odolnost proti chemickým vlivům, výborná tvarovatelnost, vysoká životnost, vysoce dekorativní vzhle skvělé izolační vlastnosti a ekologicá nezávadnost.
V blízkém okolí je zachována poměrně unikátní přechodová řada kontaktně metamorfovaných hornin. Nejblíže k tělesu plutonu se nacházejí cordieritické rohovce a andaluzitové břidlice (rohovec je kompaktní upečená hornina , minerál andalusit potřebuje pro svůj vznik vysoké teploty), následují chiastolitové břidlice.